Vyhledat
  • Jiří Kastner

ČESKÝ ZÁZRAK - Antonín Holý

Aktualizace: kvě 2



Vědec Antonín Holý (1. 9. 1936 – 16. 7. 2012) byl zřejmě nejznámějším českým vědcem druhé poloviny 20. století. Podílel se například objevení řady antivirotik, která se používají při léčbě nemoci HIV, hepatitidy typu B či oparů.



Antonín Holý byl pro svou urputnost někdy v dobrém označován jako Buldok vědy.

Pracovitost a houževnatost pana profesora měly však velké výsledky, které mají pro lidstvo hodnotu Často nevyčíslitelnou. A pokud si pomůžeme řečí ekonomů, tak se ve vší skromnosti v nepříliš nápadné pražské budově s ještě nenápadnějším označením: ÚOCHB AV ČR díky patentům ze zdejších laboratoři “vydělalo” přes 12 miliard korun.

Vědecká kariéra Antonína Holého, která s úspěchem Ústavu organické chemie a biologie zásadně souvisí, se v dobách totality dlouhé roky nevyvíjela nijak přesvědčivě, natož oslnivě. „Vedení ústavu mu předhazovalo, že se jeho výzkum dostal do slepé uličky,“ říká profesor Hobza a pokračuje: „Když dělávala Akademie hodnocení všech ústavů, chodili za ním a říkali: ,Soudruhu profesore, tohle téma už je vyčerpané, nechte toho, dělejte něco nového.‘ Antonín jim pokaždé odpověděl: ,Ani náhodou.‘ Kolegů, kteří mu říkali, že to téma je uzavřené, že není kam jít dál, bylo víc. On věděl svoje. Věřil, že má něco v ruce. A vydržel. Měl energii a sveřepost dotáhnout to do konce.“


Krátce po listopadu 1989 na scénu vstupuje třetí klíčový muž příběhu. Tím je vedle Antonína Holého a Erika De Clercqa organický chemik John Martin, dlouholetý zaměstnanec firmy Bristol-Myers, podílející se na výzkumu antivirotik. Američan, který byl tak přesvědčen o medicínském i komerčním potenciálu Holého sloučenin, že sáhl k životnímu kroku, díky němuž figuruje na seznamu stovky nejvíce vydělávajících manažerů v USA. Poradil se s manželkou, požádal spolu s hrstkou kolegů o úvěr ve výši 400 milionů dolarů a spojil se s maličkou firmou Gilead Sciences z kalifornského Foster City. Ta vznikla o tři roky dříve a měla sotva dvacet zaměstnanců. V roce 1990 se pod vedením Johna Martina pustila do dalšího vývoje a testování českých antivirotik. Dnes má Gilead Sciences sedm tisíc zaměstnanců po celém světě a loni vydělala dvanáct miliard dolarů.

Prvním lékem byl Vistide, širokopásmové léčivo proti DNA virům a retrovirům, určený hlavně jako podpůrná léčba při onemocnění AIDS. Jeho komerční úspěch umožnil zaplatit část dluhů a hlavně pokračovat v práci. Průlomovým léčivem a prvním zlatým vejcem byl Viread, který přišel do lékáren v roce 2001. Následovala Truvada (2004), která vykazuje i preventivní účinky vůči HIV. A konečně Atripla (2006), která se stala první jednotabletkovou medikamentací proti AIDS. „Do roku 2006 musel brát pacient každý den třicet prášků, a to podle dost složitých pravidel typu ,půl hodiny po snídani pět prášků; dvě hodiny před obědem tři prášky‘. Užívání bylo zkrátka velmi komplikované, musel tam být přesný řád. A kdo tuhle nemoc má? To leckdy nebývají pečliví lidé, co si budeme namlouvat. Najednou jedna tabletka denně a jste zachráněný! Ten vir spí, neškodí. Jako kdyby nebyl. Včetně toho, že už nejste aktivní jako nosič. Takže naprostá trefa,“ líčí profesor Hobza.

Z HIV pozitivních pacientů, pro něž je léčba dostupná, jich dnes Holého léky používají tři čtvrtiny (existuje i několik konkurenčních léků), z nově nakažených pak 95 procent. Součet: jeden milion lidí, kteří mají to štěstí, že žijí v rozvinutých zemích, kde léky proplácí pojišťovna (malá odbočka: velkorysý pokus firmy Gilead vyrábět lék jen za výrobní cenu a distribuovat jej do subsaharské Afriky nebyl příliš úspěšný, prášky byly do dvou měsíců zpátky na černém trhu v USA). Třicet tabletek, které pacient HIV potřebuje měsíčně k tomu, aby přežil, stojí průměrně 500 dolarů. „Něco takového je pochopitelně sen každé farmaceutické firmy: prášek, který vás vyléčí, ale musíte ho brát dennodenně až do smrti. Zisky navíc rostou takřka exponenciálně, už i některé dříve mnohem chudší země si ty léky mohou dovolit,“ říká profesor Hobza a připomíná další tvář celého příběhu: „S tím, jak se léčba stala pohodlná a účinná, roste i počet nakažených, to si nebudeme zastírat. A právě tohle Antonína na sklonku života trochu pronásledovalo: když viděl, jak ty léky znovu probouzejí lehkovážnost a nezodpovědnost.“

Antonín Holý (1936), jeho žena Ludmila (1936) a dvě dcery Ivana (1963) a Dana (1971) bydleli po celý společný život v obyčejném domku v Horních Počernicích na okraji Prahy, odkud Holý dvaapadesát let dojížděl do laboratoře v Dejvicích. „Myslíte, že si vzal někdy taxíka? Nikdy. Ani když už jeho nemoc pokročila a měl potíže s chůzí a stabilitou. V té době přitom už měl na účtu stovky milionů,“ říká profesor Pavel Hobza a dodává: „Jenomže kromě ředitele ústavu to nikdo nevěděl, snad ani jeho rodina. On to úplně negoval.“ Stoprocentní dědicové, kterými jsou tři výše jmenované ženy, to rovněž nepovažují za zajímavé téma:


Antonín Holý se narodil v roce 1936. K „mytologii“ kolem tohoto muže patří vyprávění o tom, jak se spolužákem našel zaprášenou učebnici přírodozpytu a tak ho nadchly mědirytinové ilustrace, že se podle nich už jako osmiletý začal pouštět do pokusů, které končily popálenými prsty. Nebo o tom, jak už při studiích na karlínském gymnáziu zastupoval při hodinách chemie učitele. Tuto historku potvrzuje Holého tehdejší spolužačka Helena Illnerová, pozdější šéfka Akademie věd: „Ten učitel miloval hudbu. A kdykoliv učil Tondovu třídu, postavil ho místo sebe za katedru a sám odcházel do kabinetu věnovat se hudbě.“ Studium chemie na Matematicko-fyzikální fakultě UK dokončil v roce 1959 a nastoupil do Ústavu organické chemie a biochemie. Mezi kolegy proslul zarputilostí, do práce si nenechal mluvit. „Nemám rád slovo vědec. Nebádám, ale pracuji. Jsem vědecký pracovník,“ říkával. Z laboratoře takřka nevycházel, a to ani v letech 1994–2002, kdy byl ředitelem celého ústavu. O jeho zálibách se ví tolik, že pěstoval kaktusy, sbíral detektivky, vyvolával fotky. V dejvickém ústavu pracoval do své smrti v roce 2012. V roce 1986 obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda, v KSČ však nikdy nebyl.

10 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Síla rozhodnutí a koncentrace

Umění se rozhodnout, neztratit vnitřní jistotu a koncentraci patří k dovednostem, které předurčují danou osobnost k výkonnosti a tím i úspěchům ve vybrané činnosti. Většina lidí naopak bojuje s pravým

YOUR EMAIL FOR YOUR NEXT MIND UP!

© 2020 JIŘÍ KASTNER